Vlčí svět

Ostatní hlasová komunikace

Kromě vytí mohou vlci kňučet, vrčet a štěkat. Obzvláště mladá štěňata a podřízení jedinci často kňučí.

Vlci štěkají málokdy a většinou to bývá jen tiché "haf". Neštěkají tedy souvisle jako psi. Štěknutí většinou bývá varovný signál pro ostatní členy smečky. Štěkají také při hře.

Vrčení většinou souvisí s potyčkami a vyjadřuje výhružku anebo domáhání se svých práv v rámci hierarchie. Mláďata často vrčí při hraní. Jiný význam má stupňované vrčení začínající kňučením. To většinou vyústí v bleskový výpad proti rivalovi.

Dalším zajímavým zvukem je kňučení a stupňované pištění. Tyto zvuky jsou spojené s vítáním, krmením mláďat, hrou a jinými situacemi úzkosti, zvědavosti a prosení.

Vizuální komunikace a sociální chování

Většina vizuální komunikace vlků je používána ke zdůraznění vlastního postavení, nebo akceptování vyššího postavení jiného člena smečky. To pomáhá udržovat smečku stabilní a předcházet konfliktům. I přes to však konflikty občas vznikají. Konflikty nejčastěji vznikají mezi kandidáty na pozici alfy, když alfa zemře. Hodně konfliktů také vzniká v době rozmnožování.

Vlci používají mnoho způsobů, jak vyjádřit svoje postavení ve smečce. Který vlk má vyšší postavení lze poznat podle polohy jeho ocasu. Alfa obvykle nosí ocas zdvižený a podřízení jedinci nosí ocasy svisle dolů. Vlci na nejnižších pozicích nosí ocas kolmo k zemi, nebo stočený pod sebou. Podřízení často schovají ocas mezi nohy, když se přiblíží alfa, čímž uznávají jeho nadřazenost. Pozice ocasu také říká, jakou má vlk náladu. Když je sebejistý, drží ocas nahoře a když je vystrašený, má ocas naopak skroucený pod sebou. Pokud se vlk chystá zaútočit, jeho ocas je ve vodorovné poloze.
Normální poloha ocasu je kolmo dolů.

Také poloha uší vyjadřuje pozici v hierarchii, nebo náladu. Alfa má vždy uši vzpřímené, zatímco níže postavení jedinci mají většinou uši přitisknuté k hlavě, zvláště když se přiblíží alfa. Když je vlk smutný nebo vystrašený, má uši přitisknuté k hlavě a když je šťastný nebo sebejistý, má uši vzpřímené. Když hrozí jinému vlkovi, jeho uši směřují dopředu.

K určení postavení může sloužit také stav srsti. Podřízený vlk má většinou srst hladkou, když alfa srst naježí. Naježená srst může znamenat buď hrozbu nebo strach.

Vlci používají také spoustu jiných způsobů, jak vyjádřit svoje postavení ve smečce. Níže postavení jedinci vždy zdraví alfu tím, že se přikrčí k zemi, sklopí uši a zlehka mu olíznou čenich. Toto chování je velmi podobné chování mladých štěňat, žebrajících o potravu.

Když se setká alfa samec s níže postaveným samcem, zůstává vzpřímeně a nehybně stát a upřeně se na něj dívá. Jeho ocas je vodorovně a s hřbetem tvoří jednu linii. Podřízený jedinec se většinou přikrčí, přičemž má ocas svisle dolu, pomalu se otočí od alfy, odvrátí zrak a sklopí uši. Při vážnějším střetnutí zatáhne koutky úst, čímž odhalí svoje zuby (výraz podřízenosti), šikmo natočí hlavu a dívá se na alfu. Tomu se říká pasivní podřízenost. Někdy se podřízený jedinec snaží alfovi olíznout pysky, což je aktivní podřízenost.

Snaží-li se podřízený vlk bránit autoritě alfy, alfa se snaží si svoji autoritu prosadit. Často mu k tomu stačí pouze přísný pohled. Vlci se na sebe totiž dívají z očí do očí pouze když prosazují svou autoritu, nebo hrozí jinému vlkovi. Pokud pohled nestačí, alfa vycení zuby a začne vrčet. Když se chce na podřízeného vrhnout, přikrčí se k zemi. Dominantní jedinec také může pro prosazení své autority přidržet čenich podřízeného a nebo položit svou přední packu okolo jeho ramen. Je-li níže postavený vlk připraven uznat jeho autoritu, lehne si na zem a otočí se na záda. Výše postavený jedinec tento akt bere jako omluvu.

Gestikulaci a detaily postoje zvýrazňuje výrazná kresba srsti. Tmavý vrchol ocasu tvoří kontrast, zvyšující viditelnost a naznačuje, kde se nachází třesoucí se ocas (znak vzrušení). Černé rty zase kontrastují z bílými chlupy na čenichu a dolní čelisti. Na tváři je zvýrazněna především oblast okolí očí. Uši jsou pro zlepšení viditelnosti ohraničeny tmavými chlupy a vyplněny světlými.

Pachová komunikace

O tomto velmi zajímavém a pro vlky velmi důležitém způsobu komunikace toho zatím mnoho nevíme. Za primární funkci pachových značek bývá považováno vyznačení hranic teritoria. To ovšem není jejich hlavní funkcí. Roger Peters jako první zjistil, že hlavní funkcí pachových značek je vyznačení teritoria tak, aby členové smečky věděli, kde se právě nacházejí a jak se dostanou tam, kam chtějí jít. Díky tomu může smečka snáze využívat celé své teritorium. Pachové značky také pomáhají členům smečky komunikovat když je smečka rozdělena. Vlk díky nim může zjistit např. kde se nachází jiný člen smečky nebo kdo a kdy přes určité území šel. Značky také varují vetřelce, že území je již obsazeno a pomáhají vlkům najít neobsazené území.

Pachové značky na pravidelných cestách vlci udržují tak, že každou oblast svého teritoria navštíví přibližně jednou za 3 týdny. Celé teritorium je poseté pachovými značkami. Aby značky byly nalezeny ostatními v co nejkratším čase, jsou koncentrovány hlavně v okolí křižovatek stop.

Vlci mají hned několik pachových žláz. Jedna se nachází na konci ocasu a je vyznačena cestičkou nebo skvrnou z tmavých chlupů. Druhá je v blízkosti řitního otvoru. Další jsou mezi prsty na nohou (pach z těchto žláz je uvolňován při hrabání).
Pach je u každého vlka jiný (stejně jako otisk prstu u člověka).

Jiné druhy komunikace

Vlci používají ještě jeden způsob komunikace, který je mnohem záhadnější, než ty předchozí. Funguje buď na principu mimosmyslového vnímání, nebo alespoň za hranicemi vnímání našeho. Byl pozorován pouze u zvířat žijících v zajetí (pravděpodobně proto, že volně žijící vlky prakticky nelze sledovat z takové blízkosti, aby byly vidět detaily jejich chování). Když se jeden vlk na něco upřeně zadívá, ostatní reagují tím, že začnou pozorovat stejné místo. Přičemž nevydávají žádné slyšitelné zvuky a nemají mezi sebou vizuální kontakt. Nejdříve většinou začnou reagovat podřízení jedinci a alfa až naposledy.