Kominukace
Vytí
Vytí je zřejmě nejznámější způsob vlčí komunikace. Vytí se většinou
zúčastňuje celá smečka a může být slyšet na vzdálenost více než 16 Km.

Velmi rozšířený je názor, že vlci vyjí na měsíc. To však není
pravda, tedy alespoň ne docela. Rozhodně není nemožné, aby vlci vyli
jen tak pro radost - třeba na měsíc. To však mohou jen pokud jsou v
dobrém rozmaru a v bezpečí uvnitř vlastního teritoria. Těžko něco
takového udělají pokud jsou na cizím teritoriu nebo v jeho
bezprostřední blízkosti - prozradili by tím svoji polohu a tím mohli
ohrozit vlastní bezpečnost.
Vlčí vytí může obsahovat až 12 různých harmonických tónů. Když vyje
několik vlků dohromady, může se zdát, že jich je víc, než kolik jich ve
skutečnosti je. Vlci vyjí většinou ve stoje, ale mohou při tom i sedět, nebo
ležet.
Vlci vyjí z mnoha důvodů. Nejčastějším důvodem vytí je shromáždění smečky
před lovem nebo po lovu, aby je našla ta část smečky, která se během lovu
od nich oddělila. Důvodem vytí po lovu může být i oslava úspěchu. Vyjí
také při poplachu (hlavně v blízkosti brlohu) a kvůli vzájemné lokalizaci
např. v bouřce, nebo na neznámém území. Když se vlk ztratí, jeho smečka ho podle jeho hlasu
pozná. Každý vlk totiž používá vlastní způsob vytí. Vlci také vyjí
ze žalu (např. kvůli smrti svého partnera). A jak napsal R. D. Lawrence ve své knize Trail of the Wolf : stejně jako lidé i vlci rádi "zpívají".
Vytí slouží také ke komunikaci mezi různými smečkami. Vlci mezi vytím vždy
nechávají přestávky dlouhé 20 - 30 minut, což umožňuje jiným smečkám
poslouchat ostatní. Kdyby tuto pauzu neudělali, bylo by
pro ostatní smečky těžké zjistit, kolik smeček se v oblasti nachází.
To že každý vlk vyje jinak také pomáhá jiným smečkám zjistit, kolik jedinců
ta která smečka obsahuje.
Vlci vyjí během celého dne, ale nejčastěji večer, nebo brzy
ráno. Vytí je častější v zimních měsících, v období páření a
rozmnožování. V květnu a červnu vyjí méně často než po zbytek roku. V tomto období
jsou ve smečce mladá štěňata, která jsou velmi zranitelná. Proto se
smečka snaží neprozradit místo svého pobytu, aby štěňata neohrozili predátoři
jako medvěd nebo puma.

Ostatní hlasová komunikace
Kromě vytí mohou vlci kňučet, vrčet a štěkat. Obzvláště mladá štěňata a podřízení
jedinci často kňučí.
Vlci štěkají málokdy a většinou to bývá jen tiché "haf". Neštěkají tedy
souvisle jako psi. Štěknutí většinou bývá varovný signál pro ostatní členy
smečky. Štěkají také při hře.
Vrčení většinou souvisí s potyčkami a vyjadřuje výhružku anebo domáhání se
svých práv v rámci hierarchie. Mláďata často vrčí při hraní. Jiný význam má
stupňované vrčení začínající kňučením. To většinou vyústí v bleskový výpad
proti rivalovi.
Dalším zajímavým zvukem je kňučení a stupňované pištění. Tyto zvuky jsou
spojené s vítáním, krmením mláďat, hrou a jinými situacemi úzkosti,
zvědavosti a prosení.


Vizuální komunikace a sociální chování
Většina vizuální komunikace vlků je používána ke zdůraznění vlastního
postavení, nebo akceptování vyššího postavení jiného člena smečky.
To pomáhá udržovat smečku stabilní a předcházet konfliktům. I přes to však
konflikty občas vznikají. Konflikty nejčastěji vznikají mezi kandidáty na pozici
alfy, když alfa zemře. Hodně konfliktů také vzniká v době rozmnožování.
Vlci používají mnoho způsobů, jak vyjádřit svoje postavení ve smečce.
Který vlk má vyšší postavení lze poznat podle polohy jeho ocasu. Alfa
obvykle nosí ocas zdvižený a podřízení jedinci nosí ocasy svisle dolů.
Vlci na nejnižších pozicích nosí ocas kolmo k zemi, nebo stočený pod
sebou. Podřízení často schovají ocas mezi nohy, když se přiblíží
alfa, čímž uznávají jeho nadřazenost. Pozice ocasu také říká,
jakou má vlk náladu. Když je sebejistý, drží ocas nahoře a když je vystrašený,
má ocas naopak skroucený pod sebou. Pokud se vlk chystá zaútočit, jeho ocas je
ve vodorovné poloze.
Normální poloha ocasu je kolmo dolů.
Také poloha uší vyjadřuje pozici v hierarchii, nebo náladu. Alfa má
vždy uši vzpřímené, zatímco níže postavení jedinci mají většinou uši
přitisknuté k hlavě, zvláště když se přiblíží alfa. Když je vlk
smutný nebo vystrašený, má uši přitisknuté k hlavě a když je šťastný
nebo sebejistý, má uši vzpřímené. Když hrozí jinému vlkovi, jeho uši
směřují dopředu.
K určení postavení může sloužit také stav srsti.
Podřízený vlk má většinou srst hladkou, když alfa srst naježí. Naježená
srst může znamenat buď hrozbu nebo strach.
Vlci používají také spoustu jiných způsobů, jak vyjádřit svoje postavení
ve smečce. Níže postavení jedinci vždy zdraví alfu tím, že se přikrčí
k zemi, sklopí uši a zlehka mu olíznou čenich. Toto chování je velmi
podobné chování mladých štěňat, žebrajících o potravu.
Když se setká alfa samec s níže postaveným samcem, zůstává vzpřímeně a nehybně stát a
upřeně se na něj dívá. Jeho ocas je vodorovně a s hřbetem tvoří jednu linii.
Podřízený jedinec se většinou přikrčí, přičemž má ocas svisle dolu, pomalu
se otočí od alfy, odvrátí zrak a sklopí uši. Při vážnějším střetnutí zatáhne
koutky úst, čímž odhalí svoje zuby (výraz podřízenosti), šikmo natočí hlavu
a dívá se na alfu. Tomu se říká pasivní podřízenost. Někdy se podřízený jedinec
snaží alfovi olíznout pysky, což je aktivní podřízenost.
Snaží-li se podřízený vlk bránit autoritě alfy, alfa se snaží si
svoji autoritu prosadit. Často mu k tomu stačí pouze přísný pohled. Vlci se na sebe totiž dívají
z očí do očí pouze když prosazují svou autoritu, nebo hrozí jinému
vlkovi. Pokud pohled nestačí, alfa vycení zuby a začne vrčet. Když
se chce na podřízeného vrhnout, přikrčí se k zemi. Dominantní jedinec
také může pro prosazení své autority přidržet čenich podřízeného a nebo
položit svou přední packu okolo jeho ramen. Je-li níže postavený vlk
připraven uznat jeho autoritu, lehne si na zem a otočí se na záda. Výše
postavený jedinec tento akt bere jako omluvu.
Gestikulaci a detaily postoje zvýrazňuje výrazná kresba srsti. Tmavý vrchol ocasu tvoří kontrast, zvyšující viditelnost a
naznačuje, kde se nachází třesoucí se ocas (znak vzrušení). Černé rty zase
kontrastují z bílými chlupy na čenichu a dolní čelisti. Na tváři je zvýrazněna především oblast
okolí očí. Uši jsou pro zlepšení viditelnosti ohraničeny tmavými chlupy a vyplněny
světlými.
Pachová komunikace
O tomto velmi zajímavém a pro vlky velmi důležitém způsobu komunikace toho
zatím mnoho nevíme. Za primární funkci pachových značek bývá považováno vyznačení hranic
teritoria. To ovšem není jejich hlavní funkcí. Roger Peters jako první
zjistil, že hlavní funkcí pachových značek je vyznačení teritoria tak, aby
členové smečky věděli, kde se právě nacházejí a jak se dostanou tam, kam
chtějí jít. Díky tomu může smečka snáze využívat celé své teritorium.
Pachové značky také pomáhají členům smečky komunikovat když je smečka
rozdělena. Vlk díky nim může zjistit např. kde se nachází jiný člen smečky
nebo kdo a kdy přes určité území šel. Značky také varují vetřelce, že území
je již obsazeno a pomáhají vlkům najít neobsazené území.
Pachové značky na pravidelných
cestách vlci udržují tak, že každou oblast svého teritoria navštíví
přibližně jednou za 3 týdny. Celé teritorium je poseté pachovými
značkami. Aby značky byly nalezeny ostatními v co nejkratším čase,
jsou koncentrovány hlavně v okolí křižovatek stop.
Vlci mají hned několik pachových žláz. Jedna se nachází na konci ocasu a
je vyznačena cestičkou nebo skvrnou z tmavých chlupů. Druhá je v blízkosti
řitního otvoru. Další jsou mezi prsty na nohou (pach z těchto žláz je
uvolňován při hrabání).
Pach je u každého vlka jiný (stejně jako otisk prstu u člověka).
Jiné druhy komunikace
Vlci používají ještě jeden způsob komunikace, který je mnohem záhadnější,
než ty předchozí. Funguje buď na principu mimosmyslového vnímání, nebo
alespoň za hranicemi vnímání našeho. Byl pozorován pouze u zvířat
žijících v zajetí (pravděpodobně proto, že volně žijící vlky prakticky nelze
sledovat z takové blízkosti, aby byly vidět detaily jejich chování). Když se
jeden vlk na něco upřeně zadívá, ostatní reagují tím, že začnou pozorovat
stejné místo. Přičemž nevydávají žádné slyšitelné zvuky a nemají mezi sebou
vizuální kontakt. Nejdříve většinou začnou reagovat podřízení jedinci a alfa
až naposledy.