Vlčí svět

V poslední době se často dočítáme o telemetrickém sledování různých zvířat, nicméně obvyklé novinové články již většinou nepublikují onu podstatnou informaci, co to vlastně telemetrie a sledování zvířat pomocí této technologie je. Toto nedopatření bychom zde rádi tímto článkem alespoň částečně napravili.

Princip telemetrie

Princip radiové telemetrie spočívá v podstatě ve snímání příchozího signálu z nějaké oblasti. Tento signál vysílá malé zařízení, připevněné k obojku zvířete. Vysílaný signál zachytí radiový přijímač vědce, který tak může zmapovat polohu mnoha jedinců v rozsáhlé oblasti.

Systematické a stálé ("on-line") snímání pozic zvířat může dovést veterináře ke zraněnému jedinci či určit polohu nového vrhu mláďat. Pro dlouhodobější průzkum vlastního chování zvířat je však vhodnější telemetrie nepřímá, kdy lze prohlubovat lidské znalosti o pohybu a jednání zvěře. V takovém případě snímač signál ukládá po nějakou dobu, než si vědecký pracovník získaná data uloží do počítačového archivu.

Problém telemetrie spočívá v dosahu signálu, v životnosti baterie vysílačky a také ve finanční nedostupnosti. Čím více stromů, hor či strání mezi snímačem a vysílačkou je, tím hůře lze přesně určit pozici zvířete. Sledovat byť jen jednoho jedince pomocí telemetrie je časově velmi náročné a vyžaduje nejen ochotné osoby, které se neštítí každodenní práce v terénu, ale také počítačový software a hardware, veterináře, který zvířata odchytí vždy, když to bude třeba - zkrátka jde vlastně o dynamickou souhru mnoha věcí, které se ne vždy podaří sloučit dohromady. Výsledkem je to, že v České republice je telemetricky sledováno minimum zvířat - a i přes veřejné povědomí o takto "okroužkovaném" zvířeti dochází k "nehodám", při kterých takový jedinec přijde o život.

Telemetrické sledování může probíhat vlastně z dvou perspektiv. O jedné už víme - pracovník se snímačem prochází teritoriem výskytu zvířat a zachytává signály, které jsou převedeny do počítače a tam dále zpracovány. Nevýhodami jsou časová náročnost, fyzické vypětí a při nefunkčnosti baterie nebo přílišné zalesněnosti či hornatosti terénu i nespolehlivá data. Další, poněkud spolehlivější metoda, probíhá pomocí leteckého snímání oblasti. Přijímač signálu se nachází v letadle, resp. přímo na něm, a téměř celá část výzkumu probíhá v křesle a pohodlí letadla. Výhoda je v rychlosti, neboť za poměrně krátkou dobu lze zmapovat i veliké plochy; dále pak mnohem menší nasazení lidských sil a zároveň i několikráte větší spolehlivost, neboť snímanému signálu nebrání v cestě žádné hory a lesy. Podstatnou překážkou jsou finance - mít vlastní letadlo, letce, specifický snímač schopný pojmout ne jeden signál, ale třeba dvacet různých signálů. Jasná je však jedna věc - letecká telemetrie by v mnohém urychlila rozvoj a výzkum probíhající po delší dobu pomocí "přízemní"
telemetrie.

Využítí telemetrie

Telemetrie by mohla znamenat kouzelný a rychlý rozvoj našich znalostí o chování mnoha druhů zvířat, například o velikosti jejich teritoria, o systému pohybu v teritoriích, závislém na ročním období, o pospolitosti jedinců ve smečkách či o počtech hodin strávených na jednom místě. Pro laika se tyto "znalosti" mohou jevit jako zcela bezvýznamné - vždyť "přece stačí když vím, že je to masožravec", nicméně je třeba pozastavit se nad rychle se rozvíjejícím odvětvím biologie - etologií. Můžeme-li sledovat zvířata při jejich chování, mohou nám ony samy mnohé vysvětlit. Telemetrie by mohla předznamenat most, který spojí lidskou snahu o navrácení mnohých zvířat do jejich původních stanovišť se snahou zvířat samotných najít si své místo.